„Jmelí a léčba rakoviny“

Studie

Citace z knihy Annette Bopp, Jmelí a léčba rakoviny:
„Abychom mohli správně účinek jmelí na imunitní systém ocenit, musí být napřed jasné, jaké funkce jednotlivé imunitní buňky mají. Většina těchto buněk se vyvíjí z kmenových buněk kostní dřeně a má následující úkoly:
→ Makrofágy a dendritické buňky jsou žravé buňky, které jsou obsaženy převážně ve tkáni a lymfě. Jsou tady k tomu, aby zpracovávaly cizorodé látky (antigeny) a prezentovaly je T-lymfocytům k rozpoznání (antigen prezentující buňky).
→ Granulocyty jsou žravé a obranné buňky. Dělí se na tři skupiny: neutrofily, eozinofily a bazofily (mastocyty – žírné buňky). Eozinofily zajišťují obranu především proti parazitům, neutrofily požírají bakterie, viry a houby v krvi. Žírné buňky vyplavují látky, které podporují záněty, což je především pozorovatelné u alergií.
→ B-lymfocyty jsou přítomny v kostní dřeni a lymfatických uzlinách. Vyvíjejí se v plazmatické buňky, které mohou vyrábět specifické protilátky (např. proti lektinu).
→ Pod T-lymfocyty zahrnujeme TH-helpery, TS-suppresové a TC-cytotoxické buňky. Úkolem TH-helperů je rozpoznat cizorodé látky (antigeny) a následně aktivovat B-lympfocyty a přirozené zabíječe, NK-buňky. T-paměťové buňky jsou obzvlášť dlouhožijící TH-helpery. TS-suppresové lymfocyty brzdí reakci imunitního systému a brání ve vyplavování speciálních mediátorů (lymfokinů). TC-cytotoxické lymfocyty identifikují a ničí buňky obsahující viry a pravděpodobně také buňky nádoru.
→ Podobné úkoly jako TC-cytotoxické buňky mají také buňky přirození zabíječi (NK – natural killers cells).
Extrakt ze jmelí může všechny tyto buňky ovlivnit, podnítit jejich rozmnožení nebo tyto buňky sám aktivovat, to znamená zlepšit jejich funkci („imunomodulace“).
Doposud se ví jenom přibližně, co probíhá, když se do těla vstříkne celý extrakt ze jmelí. Obsažené látky se vážou na granulocyty, dendrické buňky, stejně tak na makrofágy a zvyšují jejich obrannou schopnost. Makrofágy a dendrické buňky přijmou cizí rostlinou bílkovinu, stráví ji a výsledek prezentují ostatním imunitním buňkám, především pak T- a B-lymfocytům. Přitom se uvolňují cytokiny, jako mediatory, které vyvolají zánětlivou reakci (proto zarudnutí v místě vpichu). TH-helpery přijmou informaci, načež B-lymfocyty tvoří protilátky proti lektinům. Všechny tyto účinky byly pozorovány převážně při experimentech v laboratoři.
Mimo to jsou známé následující účinky:
→ Jsou aktivováni přirození zabíječi.
→ Ve větším množství se uvolňuje faktor stimulující makrofágy, což vede k tomu, že doposud odpočívající makrofágy jsou aktivovány.
→ Aktivita fagocytózy granulocytů se zvyšuje. To znamená, že granulocyty požírají ve větším množství bakterie, viry a houby.
→ Zvyšuje se cytotoxická aktivita bílých krvinek (leukocytů). Následek: krvinky napadají ve větším množství cizorodé buňky, snad i nádorové buňky.
→ Vytváří se více beta-endorfinů. Jsou to tělu vlastní opiáty, které snižují pociťování bolesti. Když je k dispozici hodně endorfinu, bolesti se zmenšují, stávají se snesitelnějšími. Snad na tom se zakládá pozorování, že mnoho nemocných rakovinou má během léčby jmelím bolesti méně a zřídka.
Nejasné ale zůstává, jakými biochemickými mechanismy vyvolává jmelí tyto procesy v imunitním systému. Ví se sice, že se lektiny váží na povrch buněk – také nádorových buněk – svým vazebným místem pro cukr na B-řetězci a následně vypínají důležité součásti buňky („montážní továrny ribozomů na proteiny“) svým A-řetězcem. Tím se buňka dál není schopna dělit a odumře.
Je přesto otázkou, zda imunomodulující účinky závisejí jenom na lektinu, nebo také na jiných složkách, popřípadě na souhře různých substancí v celkovém extraktu. Zdá se, že to nejsou jenom lektiny samotné, které vyvolávají imunitní odpověď. Jak bude silná, závisí také na tom, jak bude extrakt ze jmelí aplikován – pod kůži, do žíly, tělesních dutin nebo přímo do nádoru. Každý člověk reaguje na imunomodulující látky jinak. To je také hlavní důvod, proč nemůže být pro terapii jmelím vypracováno žádné jednotné schéma. Dávka, délka léčby a výběr preparátu musejí být upraveny individuálně pro každého pacienta a musejí být stále po dobu nemoci přizpůsobovány.“